Vzal jsem plátno a vyrazil do ulic Barcelony

Minulý víkend jsem překonal sám sebe, své noční můry a vyrazil jsem poprvé v životě malovat ven. Popadl jsem dřevěný stojan se všemi potřebnými nástroji, velké plátno a začal jsem pochodovat k mému oblíbenému místu v Barceloně—El parc del Turó del Putxet. Se mnou vyrazila i má partnerka díky, které to mám vše zdokumentované.

Je to místo kam si chodím odpočinout, jelikož to je snad jediný plac ve městě, kam nechodí moc lidí a lze z toho nejvyššího bodu získat nádherný pohled na Barcelonu.

Většinou když tam jdu na procházku, tak jestli tam projde nebo sedí jeden člověk, tak je to hodně. Na začátek mi toto místo přišlo jako ideální pro mou první malbu takhle na veřejnosti.

No když jsem tam došel, tak nejen, že tam bylo narváno, ale téměř nebylo kde se upíchnout.

Jako když mé potřeby bůh vyslyšel a po 5 minutách co jsem si tam sedl na lavičku, abych si odpočinul z toho extrémně únavného výšlapu, se uvolnilo místo po páru co tam na dece právě dopálil jointa. Přenechali mi v podstatě ten nejideálnější flek, kde si člověk může sednout a má překrásný výhled na rozjasněnou Barcelonu, dokonalé pro mé introspektivní průzkumy a vyjádření mých pocitů a myšlenek.

Stojan postaven, úsměv na tváři, byl jsem šťastný jak blecha, že mohu stát na tomto kopci, pozorovat město v celé své kráse a moře v dáli. Zbývalo umístit plátno a měl jsem vše co jsem potřeboval, abych proměnil sobotní den v unikátní zážitek a bylo více unikátní než jsem sám vůbec čekal.

Vše nainstalováno a tvorba mohla začít. To, že se tam kolem mě začali shromažďovat lidi, ani nekomentuji. Moje noční můry se takto otevřít a ukázat na veřejnosti probíhali mým tělem stejně prudce jako krev v mých žilách. Zároveň jsem ale cítil nesmírný pocit svobody. Cítil jsem se jako ty ptáci, které tam neustále přelétali.

Lidé se na mě smáli, chodili se dívat co maluji a obecně to přijímali dobře. Nějaký týpek tam na tom plácku začal hrát na saxofon, o 2 hodiny později zase jiný na kytaru. Strávil jsem tam více jak 3 hodiny a mezi tím se tam vystřídalo spousta lidí, někteří hráli fotbal, někteří zase cvičili jógu, někteří si četli, hráli na nástroje a já tam mezi tím zapáleně stál u svého stojanu a maloval. Velmi zvláštní pocit, ale naprosto jedinečný. Sobotní odpoledne zakončené západem sluncem nemohlo dopadnout dopadnout lépe. Romantika a umění v jednom.

Obraz jsem dokončil akorát když začal západ slunce. Nechal jsem se vesměs inspirovat jednak čím co jsem viděl před sebou, tak tím co jsem prožíval uvnitř, když kolem mě procházeli lidi a pozorovali mě. Snažil jsem se skutečně být autentický v tom co cítím a oddat se danému okamžiku a spontánnosti. A to se mi povedlo a první exkurze živé malby venku považuji za úspěšnou.

Samozřejmě, součástí této akce znamenalo 45 minut cesty zpátky domu jak skrze ulice Barcelony, tak skrze metro a rušné části města. S bílým plátnem ok, ale s čerstvě namalovaným obrazem, plný emocí, to byl zážitek sám o sobě. Ve finále jsem to ale zvládl a nikoho jsem cestou neobarvil. I když jsem se snažil jak chtěl schovat můj obraz před zraky lidí, tak si stejně našli způsob jak zkoumat můj obraz a pozorovat co na něm je. No dorazil jsem domu, pověsil dílo a s naprostou spokojeností padl za vlast.

Miroslavo
[email protected]

Miroslavo je český designér a umělec.

Žádné komentáře

Přidat komentář