Co dělat když všechno, když Vám v životě všechno krachne? No není to nic příjemného. Koncem roku jsme se rozešli s dlouholetou přítelkyní, po 9 letech byl najednou konec, přišel jsem také o hlavní zdroj příjmů, stálý domov a v podstatě ztratil veškerou půdu pod noha. Sen zvaný Barcelona s mou Mexickou láskou byl u konce. Je to pocit, jak když se člověku zhroutí celý svět a není schopný se naprosto vůbec zorientovat.
Vše jsem přestěhoval do svého skládku, který mám kousek od katedrály Sagrada Família a jel jsem do Čech. Bláhově jsem si myslel, že zůstanu zimu a rychle se postavím zase na vlastní nohy. No realita byla trochu jinde, byl jsem zmatený, vůbec jsem nebyl vyléčený z rozchodu, hledal jsem pořád ten starý systém. Byl jsem také těžce podfinancovaný, nedokázal jsem se vůbec soustředit. Sliby projektů, které jsem měl nalajnované až se vrátím neproběhli a neuskutečnili se, byla to jedna prohra za druhou.

Profesionálně jsem se 3 měsíce nemohl vůbec chytnout, prodával jsem věci co jsem měl ve skladu, abych dostal nějaké peníze zpátky. Prodal jsem i obraz, což mi dalo nějaký prostor. Ale ve finále jsem neměl dostatek rezervy. Buď jsem mohl jít jezdit s Uber Eats, a v Barceloně pouze přežívat dokud se nenajdu, nebo jet do Čech, stabilizovat se u rodiny a v klidu se znovu nastartovat. Byl jsem ztracený a nevyléčený z předchozího kolapsu. Myslel jsem, že se okamžitě vzpamatuj, ale podcenil jsem vážnost také změny.
Jezdit po Barceloně a rozvážet jídlo za minimální mzdu, abych z toho jen zaplatil nájem mi přišlo ujetý vzhledem k mé profesionální reputaci a pozici, i když kdybych musel, udělal bych cokoliv. Přišel jsem si, že už jsem asi blázen, a půjčovat jsem si nechtěl a rodičům už jsem taky říkat nechtěl, navíc chtěli abych se více zapojil do firmy, nebo byl více v Čechách. No neměl jsem to v hlavě srovnaný, vůbec jsem si neuvědomoval kdo jsem a vlastně co je moje profese, střílel jsem v podstatě slepými celou tu dobu, nedařilo se mi vůbec soustředit. Jediné v čem se mi dařilo je tvorba jako taková, obrazy, které jsem vytvořil v této době byli pecky.

Podařilo se mi také navázat i spolupráci s jednou brazilskou modelkou a namalovat jí přímo na tělo. To bylo velmi pěkné a trochu mi tu mou existenční a celoživotní krizi zpříjemnilo. Byl jsem sice na mizině, ale tvorbu jsem tvořil jak když jsem v naprostém laufu. No byl jsem, kreativně určitě. Obrazy můžete zakoupit zde.

No ve finále jsem se rozhodl jet do Benešova, povolal jsem dodávku z Česka s pomocí rodiny, a přestěhoval jsem si věci z toho 9-letého cyklu v Barceloně, který jsem potřeboval nějak uzavřít, nebo stabilizovat. Ponechal jsem si pouze věci do další fáze, která se teprve píše. Jedno je ale jasné. Stylem, jakým jsem 9 let v Barceloně fungoval, už dál pokračovat nemohl. Další kapitola bude muset vzniknout jinak a první střípky jsou již na světě.


